Fascinující příběh. Jak žijí lidé v Rusku více než 800 kilometrů za polárním kruhem

Dopisovatelka MIA Rossia segodnja Věra Kostamo jela na cestách za polárním kruhem – zimníkách – více než 800 kilometrů. O životě při teplotách nižších než -30 stupňů Celsia, o vůních tundry a osamocených jelenech čtěte v její eseji.

Z Mezeni přes Nes, Omu, Nižní Pešu, Volongu, Indigu a Kotkino sněhovými cestami po Kaninské a Timanské tundře, částečně po břehu Barentsova moře jsme šest dní jeli do Narjan-Maru. V tundře neexistují silnice, existují směry vyznačené značkovacími tyčemi. Zprava zelenými, zleva oranžovými, abyste nezabloudili. Tyto zimníky-směry žijí svými strohými, staletí dlouhými životy.


Zimník

Na cestě z Mezeni ve směru obce Hes projíždíme Charv Pad, svatou zemi německého národa. Dříve lidé přijížděli do tohoto lesa pro dřevo pro výrobu model — Sjadejů. Dnes se jenom zastavují a zanechávají dary duchům a prosí je o jejich pomoc na dlouhé cestě. Charv Pad jsou tajná vrata do tundry. Zanecháváš minci, nejlépe ze žlutého kovu, poprosíš o dobrou cestu — před tebou je sto kilometrů do prvního obydlí.

Na části zimníku, který je blízko k Mezeni, je hodně techniky i lidí. Do jarního tání je třeba přejet s auty a sáněmi, koupit stavební materiály, jet na návštěvy. Jakmile roztaje sníh, jediná možnost dostat se do mnoha obcí bude vzduchem nebo po moři.

Zimník je pro sněžné vozy otevřen od prosince do dubna. Automobilový zimník od Narjan-Maru do Republiky Komi pracuje od konce prosince do začátku dubna, mnoho ale závisí na počasí.

— Vidíš: Čtyři tyče jsou zapíchnuté ve sněhu, co si myslíš, že to je?

Nikolaj, můj průvodce, je Něněc. Svojí zemi zná, do navigace nekouká, cesty do ní ale vždy zapisuje, tundra se může za hodinu změnit tak, že známý kraj se stane neznámým.

Variant není tak mnoho, někdo označil cestu, něco v tom místě zanechal.

— Včera jsem tady jel, začal silně padat sníh a nějakému muži se rozbilo sněhové vozidlo. Zapíchl tyhle tyče, dal si přes ně bundu a opravoval.

Technické problémy v tundře, to celkem častá věc a nebezpečná. Mezi obcemi leží stovky kilometrů.

Na zimníku stojí auto, dostalo se do sněhové bouře, řidič nemohl vyjet, to je už jeho čtvrtá noc v tundře — čeká na traktor. Téměř všichni zastavují, prohodí pár slov, nalijí horký čaj, dají mu část zásob, všechno namazané chleby, dají cigaretu — kruh pomoci se v tundře nikdy nezastavuje. Všichni vědí, že když nepomůžeš, nepodpoříš člověka v nouzi, jednou se sám dostaneš do nějaké situace a někdo prostě projede bez povšimnutí kolem.

Zastavujeme. Nějaký automobil zapadl do koleje. Nikolaj odvazuje od saní, ve kterých vozí lidi nebo náklady, kanistr s benzínem.

— Jak jsem včera slíbil, tady máš.




Nes

Vysoká Něnka Nina stojí u domu, čeká, kdy se ukážou saně syna Vladimira, má přijet na návštěvu. Teplota se za den snižuje z —2°С do —25°С. Kouř od komínů kamen stoupá k nebi.

Oblečení, které rychle svlékáme u kamen, vypadá, jako by stačilo pro pět lidí.

— U nás se jednou zastavil jeden Dán. Sedl si za stůl, rozhlédl se a řekl: „Vy tady žijete v 19. století." Rozzlobil mě. Sedí za mým stolem, ani ruce si neumyl a soudí naši civilizovanost. Poprosila jsem překladatele, aby řekl, že tam za prahem, kde je tma a mínus 30°С, je všude 21. století a on si může svobodně vybrat, — vypráví Nina.

Odjíždíme rychle. Do další obydlené oblasti, vesnice Oma, je to 95 kilometrů. Na zimníku nikdo není. Světlomety osvětlují v temnotě siluetu jelena. Nikolaj bere baterku a jde k němu. Jelen na několik sekund ztuhne a potom utíká pryč. Kulhá.

— Odešel od stáda.

— Umře?

— Nejspíš ano, protože je sám.



© SPUTNIK/ RAMIL SITDIKOV

Z Omy mi chodily několik let dopisy. Tlusté, s mnoha stránkami. Tyto dopisy byly plné naivního a velmi hlubokého rozmýšlení o životě a člověku, o tundře a přírodě. Psal je Grigorij Barmič, něněcký filozof, hlas své země.

Oma

„Slunce nyní zachází za horizont a přichází setmění. Přišly pocity strachu z prvních příznaků temnoty, stesk zaplňuje celou duši. Sám nevíš, co chceš od života. Když je okolo tebe tundra, Ugrofinové, řeky, nebe a hluchá tišina. Stesk přichází, protože příliš dlouho stojíme na jednom místě. Až budeme kočovat na nové místo, bude pro naše pocity více místa…"

Všechny vesnice za polárním kruhem jsou mnohonárodní, žijí tady Něnci, Komové i Rusové. Mnozí kočovníci postavili domy, ale žijí těžce na jednom místě — nemůžou dýchat.

Dopisy od Griši přicházely jen zřídka. V nich, v jejich řádcích, je cítit duše severního národa. Silná, nezávislá.

„Pokud mnoho znáš, tak stejně budeš znát málo. Je to něco jako uzavřený kruh, a ta geometrická forma je ideální pro kosmos. Vše je jednoduché."

„Za týden už dni nebudou takové dlouhé. Budou kratší a kratší. Divnou se ukázala být tato noc. Divím se, ale něco podobného se děje poprvé. Ke 12 hodině v noci z řek a jezer stoupala pára, potom začalo mrznout, citelná zima. Dokonce i na listech rostlin se začala kreslit jinovatka. Kladu si otázku, jestli je něco takového v létě normální? Samozřejmě, že ne. Mluví se o tom, že příroda se začala klimaticky měnit. To je můj názor. Kdo ví, jestli to je dobře, nebo špatně? To znamená, že máme od změn něco očekávat."

„Prakticky mi málokdo rozumí. Chtěl bych, aby mi alespoň trochu rozuměli. Ale dobře, může být, že chyba je ve mně."

Grigorij zemřel ve 26 letech.

Zdroj: sputniknews.com

Napíšte Váš príspevok a nezabudnite zadať text z obrázku. Je to ochrana pred spamom. Upozornenie: Nevhodné, vulgárne a netoleratné príspevky budú vymazané!
Názov:
Meno:
Príspevok:
Kód z obrázku:
Pridať príspevok